BIBLIOTHECA AUGUSTANA

 

Frume Halpern

1888 - 1966

 

gebentshte hent

 

blume

 

tekst:

in: Fruma Halpern,

gebentshte hent: dertzeilungen   >>> NYBC

zz' 60-64: blume

YKUF Farlag, nyu-york 1963.

in: The Mendele Review

Yiddish Literature and Language,

Vol. 05.014, 5 November 2001.

romanizert fun Jan Jonk,

yiddish tekst: Raphael Finkel

 

_______________________________________________________________________

 

 

 

blume

 

Es hot zikh ge|kholem|t a kholem: du bist tsu mir gekumen aza vi ikh hob dikh gezen mit a sakh yorn tsurik. breyt, tsegosn. mit dayn kurtsn haldz un oyfgehoybene barkes. dayne tunkele oygn hobn, vi ale mol, geglantst, geshmeykhlt un geven a bisl faykht. dayne bloylekh-shvartse hor, loyz, nit farkert, zaynen gefaln veykh oyf dayn shtern, vos hot geglimert un farshtelt di nit geshiktkayt fun dayn blik. dayne fule, ongeblozene bakn, ongeblozene mit a frishe roytkayt, un dayne fule lipn --- in ale iz gelegn di nit-harmonishe liblekhkayt, vos hot tomed getsoygn tsu dir.

vi aza bistu, blume, gekumen tsu mir. host tsu mir geshmeykhlt, ober dayn shmeykhl iz geven a farshotnter, an umklorer, aza vos yede rege hot men im andersh gekent oystaytshn. mir hot zikh gedakht, az der doziker shmeykhl mont epes un zogt in der zelber tsayt: aza, vi du host mikh gekent, aza bin ikh umgekumen. hob gornit bakumen fun lebn un gornit gegebn dem lebn. iz geven epes a shaykhes tsvishn blumen un dem umbakantn soldat? a geviser, khotsh nit-logisher farglaykh iz yo geven. bay mir in der makhshove hot gehaltn in eyn boyern: geven a blume, vos hot zikh a lebn geranglt. zi iz geven a mame, vos hot lib gehat ire kinder; zi hot gearbet fun ire same kindershe yorn; mit ire tsvey hent geholfn bavegn dem rod fun der tsayt un aleyn nit farshtanen, vos zi hot der velt tsu shtayer gegebn. blume iz umgekumen un iz fun keynem nit baveynt gevorn, fun keynem nit dermont gevorn, vi es volt nit geven keyn blume!

ikh trakht: blume aleyn volt gezogt: ver un vos bin ikh men zol mikh baklogn? bay ir lebn hot zi dokh azoy veynik gemont. zi hot nit gehat keyn tsayt tsu monen, nit gehat keyn tsayt zikh aleyn dermonen, un dokh! --- hot dokh bontshe shvayg oykh fun lebn gornit gemont, fundestvegn hot zayn neshome "derlangt azh tsum kisey_hakoved!" vi bontshe shvayg bistu, blume, un vi aza vestu blaybn! emes, bontshe iz geven a sakh mazl|diker fun dir. er iz fareybikt gevorn fun a fareybiktn, un im iz bashert geven tsu shtarbn mit a mentshlekhn toyt. ober du, blume, bist fun di fareybikte farzen gevorn un bist nit geshtorbn, nor di vilde khaye in mentshn-geshtalt hot dikh, in eynem mit etlekhe toyznt yidn fun dayn shtetl, arayngeshlept in shul, vu di flamen hobn alemen farshlungen. nit keyn matseyve vil ikh dir deriber shteln. bist aleyn der monument!

... ikh ze dikh, blume, vi ikh hob dikh gezen mit fil, fil yorn tsurik. ikh ze dikh baym shpul-redl. dayn rekhte hant dreyt dos redl shnel, az es iz shver tsu khapn mitn oyg, velkhe iz dos redl un velkhe di hant, fun gikhkayt fayft dos redl vi a vint. geyt di arbet gut, der fodem rayst zikh nit, zaynen dayne oygn halb-farmakht, un di fule bakn blien vi a zun volt zey bashtralt; rayst zikh der fodem iber, plontert zikh, efnstu breytlekh dayne oygn un pintlt mit nasn umgeduld. ikh gedenk dos lidl, vos du host gezungen, ven di arbet iz nit gegangen glat:

oy, in droysn geyt a regn, in droysn blozt a vint --- nit ru, mamenyu, in dayn keyver, nor tu zikh mien far dayn kind!

ikh gedenk dikh a bisl shpeter. host shoyn gehat a meydele lebn dir un oykh a shtarkn, kapriznem hust, vos hot dikh nit opgelozn beys der arbet. nokh dem vi du flegst zikh farhustn hostu zikh farentfert elehey host emetsn vey geton. dayn kind, nokh keyn yor nit alt, iz gezesn oyf der erd, arumgeringlt mit peklekh vol, kedey es zol zikh kholile nit tseshlogn oyb es falt. dos kind, vi du --- oykh a fule, mit likhtike eygelekh un bekelekh vi friling-knospn. a frishe likhtikayt hot dos kind geshpreyt arum zikh. iz es geven zat, shpilevdik, hot dayn ponem gezunikt; iz di kleyne gevorn mid, genumen raybn mit di fule hentlekh di eygelekh un nokh dem genumen shrayen, --- hot dayn ponem ongehoybn farvolknt vern un dan hostu tsum kind geredt vi tsu a groysn...

geredt hostu, blume, tsum kind: "bald, bald! sertse! bald, mamele! ot nem ikh dikh. ikh bin shoyn fartik." un az di kleyne hot zikh nit gelozt aynnemen, geshrign oyf di hekhste tener, hostu zi genumen oyf dayn shoys, ir farshtupt dos maylekhl, un azoy hostu mitn kind oyf di hent vayter gedreyt dem rod, un derbay yeder mol gevorfn a blik tsu der tir, tsi der balebos kumt nit arayn. im iz nit geven tsum hartsn, vos dos kind nemt bay der mamen tsu 'zayn' tsayt.

ikh gedenk: host mir a mol dertseylt: dayn mame iz geshtorbn, ven du bist nokh keyn tsvelf yor nit alt gevorn. du host der mames ort farnumen. bist gevorn a mame tsu di breklekh kinder, finf yesoymem. dayn tate, a balegole. er hot lib gehat dem bitern tropn. dayn man hot dir der tate gebrakht fun ergets vayt. er iz geven nit keyn shlekhter mentsh, oykh a furman. nor az dos tsveyte kind iz bay aykh geboyrn gevorn, hot er gezogt, az er benkt nokh zayne tate-mame. er iz avek un host im shoyn mer nit gezen.

ikh gedenk oykh: du zitst baym redl. shnel-shnel dreystu dem rod, a kuntsike geshvindkayt. di kleyne lebn dir kvelt on fun dayne kuntsn. zi patsht mit di hentelekh, shpritst mitn piskele, plaplt un shoklt zikh, gikh-gikh, vi zi volt veln onyogn der mames hent. plutslung vakst oys der balebos. oyf zayn ponem --- a beyzkayt, oyf dayn ponem --- a gelblekhe bleykhkayt. er geyt tsu noent. es dakht zikh, az bald-bald un er vet nemen shisn mit fayer vi a vulkan, ober vi zayne oygn bagegenen mit di shpilevdike eygelekh fun kind, azoy bald farkerevet er oyf tsurik un oyf zayn ponem a shmeykhl vos er vil bahaltn.

far der toyve tsu lozn haltn lebn zikh dos kind, hostu gemuzt optsoln mit nokh shoen arbet, mit nokh shverer pratse, host moyre gehat farn balebos, ober host nit gevolt, er zol kukn oyf dayn kind, host moyre gehat far a beyz oyg!

es iz modne: ikh gedenk dikh a shtendik-shmeykhlendike, ikh gedenk dikh a shtendik gikhe. shnel hostu gearbet, shnel geredt. host zikh far mir keyn mol nit baklogt vegn eynzamkayt. veys ikh nit, tsi du host in di nekht zikh yo oder nit gevorfn oyf dayn orem betl, gebenkt nokhn man un tfile geton, er zol zikh umkern; oder host gor gesholtn, farsholtn di sho vos er hot zikh arayngemisht in dayn troyerik lebn.

in mayn zikorn hot zikh ayngekritst dos shtibl in velkhn host gevoynt. dos shtibl hot oysgezen vi a shtal. es iz geshtanen hintern shtot, tsvishn shikurem. es hot zikh gedakht az nit gute loyern dort arum un arum. tsvishn ot-dem shtibl un der tunkeler, shtoybiker fabrik hostu dayne yunge yorn tseteylt. shabosem un yontoyvem hostu opgearbet, kedey gut makhn di tsayt, vos dayn balebos hot dir bavilikt aropnemen far dayn likhtik kind.

nit far dir, blume, hobn di himlen gebloyt un di zun gelikhtikt; nit far dir hobn di shtern shimerirt, feygelekh getrilt; bist geven opgerisn fun der sheyner natur, dayn lebn --- eynfarbik; ayngetunken in der groyer noyt.

oremkayt, noyt, zaynen nit tomed freydloz, ober umetik un groy iz geven dayn lebn, vi alts volt zikh tsu dir gekert mit der tunkeler zayt. kegn shikzal hostu zikh nit gevert, vi a mol bontshe shvayg, khotsh host gelebt in an ander tsayt, hot dokh shoyn in dayne yorn eyn groyser teyl fun der velt oyfgehelt. ven nit di tsebushevete khaye, volt dort dos lebn nokh likhtiker geven... ikh bin nit geven bay dayn umkum, shteystu far mir a lebedike un vi aza shtel ikh dir a matseyve --- a monument far dir vos di velt hot ir baym lebn nit gezungen keyn loyb. ... un nit in di himlen, far kisey_hakoved, far di goldene malokhem, dermon ikh dikh, fargesene blume! nor far di mentshn fun dayn min, far di mentshn fun an ander tsayt!

 

 

בלומע

 

עס האָט זיך געחלומט אַ חלום: דו ביסט צו מיר געקומען אַזאַ װי איך האָב דיך געזען מיט אַ סך יאָרן צוריק. ברײט, צעגאָסן. מיט דײַן קורצן האַלדז און אױפֿגעהױבענע באַרקעס. דײַנע טונקעלע אױגן האָבן, װי אַלע מאָל, געגלאַנצט, געשמײכלט און געװען אַ ביסל פֿײַכט. דײַנע בלױלעך־שװאַרצע האָר, לױז, ניט פֿאַרקערט, זײַנען געפֿאַלן װײך אױף דײַן שטערן, װאָס האָט געגלימערט און פֿאַרשטעלט די ניט געשיקטקײט פֿון דײַן בליק. דײַנע פֿולע, אָנגעבלאָזענע באַקן, אָנגעבלאָזענע מיט אַ פֿרישע רױטקײט, און דײַנע פֿולע ליפּן ־־־ אין אַלע איז געלעגן די ניט־האַרמאָנישע ליבלעכקײט, װאָס האָט תּמיד געצױגן צו דיר.

װי אַזאַ ביסטו, בלומע, געקומען צו מיר. האָסט צו מיר געשמײכלט, אָבער דײַן שמײכל איז געװען אַ פֿאַרשאָטנטער, אַן אומקלאָרער, אַזאַ װאָס יעדע רגע האָט מען אים אַנדערש געקענט אױסטײַטשן. מיר האָט זיך געדאַכט, אַז דער דאָזיקער שמײכל מאָנט עפּעס און זאָגט אין דער זעלבער צײַט: אַזאַ, װי דו האָסט מיך געקענט, אַזאַ בין איך אומגעקומען. האָב גאָרניט באַקומען פֿון לעבן און גאָרניט געגעבן דעם לעבן. איז געװען עפּעס אַ שײַכות צװישן בלומען און דעם אומבאַקאַנטן סאָלדאַט? אַ געװיסער, כאָטש ניט־לאָגישער פֿאַרגלײַך איז יאָ געװען. בײַ מיר אין דער מחשבֿה האָט געהאַלטן אין אײן בױערן: געװען אַ בלומע, װאָס האָט זיך אַ לעבן געראַנגלט. זי איז געװען אַ מאַמע, װאָס האָט ליב געהאַט אירע קינדער; זי האָט געאַרבעט פֿון אירע סאַמע קינדערשע יאָרן; מיט אירע צװײ הענט געהאָלפֿן באַװעגן דעם ראָד פֿון דער צײַט און אַלײן ניט פֿאַרשטאַנען, װאָס זי האָט דער װעלט צו שטײַער געגעבן. בלומע איז אומגעקומען און איז פֿון קײנעם ניט באַװײנט געװאָרן, פֿון קײנעם ניט דערמאָנט געװאָרן, װי עס װאָלט ניט געװען קײן בלומע!

איך טראַכט: בלומע אַלײן װאָלט געזאָגט: װער און װאָס בין איך מען זאָל מיך באַקלאָגן? בײַ איר לעבן האָט זי דאָך אַזױ װײניק געמאָנט. זי האָט ניט געהאַט קײן צײַט צו מאָנען, ניט געהאַט קײן צײַט זיך אַלײן דערמאָנען, און דאָך! ־־־ האָט דאָך באָנטשע שװײַג אױך פֿון לעבן גאָרניט געמאָנט, פֿונדעסטװעגן האָט זײַן נשמה ,,דערלאַנגט אַזש צום כּסא־הכּבֿוד!'' װי באָנטשע שװײַג ביסטו, בלומע, און װי אַזאַ װעסטו בלײַבן! אמת, באָנטשע איז געװען אַ סך מזלדיקער פֿון דיר. ער איז פֿאַראײביקט געװאָרן פֿון אַ פֿאַראײביקטן, און אים איז באַשערט געװען צו שטאַרבן מיט אַ מענטשלעכן טױט. אָבער דו, בלומע, ביסט פֿון די פֿאַראײביקטע פֿאַרזען געװאָרן און ביסט ניט געשטאָרבן, נאָר די װילדע חיה אין מענטשן־געשטאַלט האָט דיך, אין אײנעם מיט עטלעכע טױזנט ייִדן פֿון דײַן שטעטל, אַרײַנגעשלעפּט אין שול, װוּ די פֿלאַמען האָבן אַלעמען פֿאַרשלונגען. ניט קײן מצבֿה װיל איך דיר דעריבער שטעלן. ביסט אַלײן דער מאָנומענט!

... איך זע דיך, בלומע, װי איך האָב דיך געזען מיט פֿיל, פֿיל יאָרן צוריק. איך זע דיך בײַם שפּול־רעדל. דײַן רעכטע האַנט דרײט דאָס רעדל שנעל, אַז עס איז שװער צו כאַפּן מיטן אױג, װעלכע איז דאָס רעדל און װעלכע די האַנט, פֿון גיכקײט פֿײַפֿט דאָס רעדל װי אַ װינט. גײט די אַרבעט גוט, דער פֿאָדעם רײַסט זיך ניט, זײַנען דײַנע אױגן האַלב־פֿאַרמאַכט, און די פֿולע באַקן בליִען װי אַ זון װאָלט זײ באַשטראַלט; רײַסט זיך דער פֿאָדעם איבער, פּלאָנטערט זיך, עפֿנסטו ברײטלעך דײַנע אױגן און פּינטלט מיט נאַסן אומגעדולד. איך געדענק דאָס לידל, װאָס דו האָסט געזונגען, װען די אַרבעט איז ניט געגאַנגען גלאַט:

אױ, אין דרױסן גײט אַ רעגן, אין דרױסן בלאָזט אַ װינט ־־־ ניט רו, מאַמעניו, אין דײַן קבֿר, נאָר טו זיך מיִען פֿאַר דײַן קינד!

איך געדענק דיך אַ ביסל שפּעטער. האָסט שױן געהאַט אַ מײדעלע לעבן דיר און אױך אַ שטאַרקן, קאַפּריזנעם הוסט, װאָס האָט דיך ניט אָפּגעלאָזן בעת דער אַרבעט. נאָך דעם װי דו פֿלעגסט זיך פֿאַרהוסטן האָסטו זיך פֿאַרענטפֿערט עלעהײ האָסט עמעצן װײ געטאָן. דײַן קינד, נאָך קײן יאָר ניט אַלט, איז געזעסן אױף דער ערד, אַרומגערינגלט מיט פּעקלעך װאָל, כּדי עס זאָל זיך חלילה ניט צעשלאָגן אױב עס פֿאַלט. דאָס קינד, װי דו ־־־ אױך אַ פֿולע, מיט ליכטיקע אײגעלעך און בעקעלעך װי פֿרילינג־קנאָספּן. אַ פֿרישע ליכטיקײט האָט דאָס קינד געשפּרײט אַרום זיך. איז עס געװען זאַט, שפּילעװדיק, האָט דײַן פּנים געזוניקט; איז די קלײנע געװאָרן מיד, גענומען רײַבן מיט די פֿולע הענטלעך די אײגעלעך און נאָך דעם גענומען שרײַען, ־־־ האָט דײַן פּנים אָנגעהױבן פֿאַרװאָלקנט װערן און דאַן האָסטו צום קינד גערעדט װי צו אַ גרױסן...

גערעדט האָסטו, בלומע, צום קינד: ,,באַלד, באַלד! סערצע! באַלד, מאַמעלע! אָט נעם איך דיך. איך בין שױן פֿאַרטיק.'' און אַז די קלײנע האָט זיך ניט געלאָזט אײַננעמען, געשריגן אױף די העכסטע טענער, האָסטו זי גענומען אױף דײַן שױס, איר פֿאַרשטופּט דאָס מײַלעכל, און אַזױ האָסטו מיטן קינד אױף די הענט װײַטער געדרײט דעם ראָד, און דערבײַ יעדער מאָל געװאָרפֿן אַ בליק צו דער טיר, צי דער באַלעבאָס קומט ניט אַרײַן. אים איז ניט געװען צום האַרצן, װאָס דאָס קינד נעמט בײַ דער מאַמען צו 'זײַן' צײַט.

איך געדענק: האָסט מיר אַ מאָל דערצײלט: דײַן מאַמע איז געשטאָרבן, װען דו ביסט נאָך קײן צװעלף יאָר ניט אַלט געװאָרן. דו האָסט דער מאַמעס אָרט פֿאַרנומען. ביסט געװאָרן אַ מאַמע צו די ברעקלעך קינדער, פֿינף יתומים. דײַן טאַטע, אַ בעל־עגלה. ער האָט ליב געהאַט דעם ביטערן טראָפּן. דײַן מאַן האָט דיר דער טאַטע געבראַכט פֿון ערגעץ װײַט. ער איז געװען ניט קײן שלעכטער מענטש, אױך אַ פֿורמאַן. נאָר אַז דאָס צװײטע קינד איז בײַ אײַך געבױרן געװאָרן, האָט ער געזאָגט, אַז ער בענקט נאָך זײַנע טאַטע־מאַמע. ער איז אַװעק און האָסט אים שױן מער ניט געזען.

איך געדענק אױך: דו זיצט בײַם רעדל. שנעל־שנעל דרײסטו דעם ראָד, אַ קונציקע געשװינדקײט. די קלײנע לעבן דיר קװעלט אָן פֿון דײַנע קונצן. זי פּאַטשט מיט די הענטעלעך, שפּריצט מיטן פּיסקעלע, פּלאַפּלט און שאָקלט זיך, גיך־גיך, װי זי װאָלט װעלן אָניאָגן דער מאַמעס הענט. פּלוצלונג װאַקסט אױס דער באַלעבאָס. אױף זײַן פּנים ־־־ אַ בײזקײט, אױף דײַן פּנים ־־־ אַ געלבלעכע בלײכקײט. ער גײט צו נאָענט. עס דאַכט זיך, אַז באַלד־באַלד און ער װעט נעמען שיסן מיט פֿײַער װי אַ װוּלקאַן, אָבער װי זײַנע אױגן באַגעגענען מיט די שפּילעװדיקע אײגעלעך פֿון קינד, אַזױ באַלד פֿאַרקערעװעט ער אױף צוריק און אױף זײַן פּנים אַ שמײכל װאָס ער װיל באַהאַלטן.

פֿאַר דער טובֿה צו לאָזן האַלטן לעבן זיך דאָס קינד, האָסטו געמוזט אָפּצאָלן מיט נאָך שאָען אַרבעט, מיט נאָך שװערער פּראַצע, האָסט מורא געהאַט פֿאַרן באַלעבאָס, אָבער האָסט ניט געװאָלט, ער זאָל קוקן אױף דײַן קינד, האָסט מורא געהאַט פֿאַר אַ בײז אױג!

עס איז מאָדנע: איך געדענק דיך אַ שטענדיק־שמײכלענדיקע, איך געדענק דיך אַ שטענדיק גיכע. שנעל האָסטו געאַרבעט, שנעל גערעדט. האָסט זיך פֿאַר מיר קײן מאָל ניט באַקלאָגט װעגן אײנזאַמקײט. װײס איך ניט, צי דו האָסט אין די נעכט זיך יאָ אָדער ניט געװאָרפֿן אױף דײַן אָרעם בעטל, געבענקט נאָכן מאַן און תּפֿילה געטאָן, ער זאָל זיך אומקערן; אָדער האָסט גאָר געשאָלטן, פֿאַרשאָלטן די שעה װאָס ער האָט זיך אַרײַנגעמישט אין דײַן טרױעריק לעבן.

אין מײַן זכּרון האָט זיך אײַנגעקריצט דאָס שטיבל אין װעלכן האָסט געװױנט. דאָס שטיבל האָט אױסגעזען װי אַ שטאַל. עס איז געשטאַנען הינטערן שטאָט, צװישן שיקורים. עס האָט זיך געדאַכט אַז ניט גוטע לױערן דאָרט אַרום און אַרום. צװישן אָט־דעם שטיבל און דער טונקעלער, שטױביקער פֿאַבריק האָסטו דײַנע יונגע יאָרן צעטײלט. שבתים און יום־טובֿים האָסטו אָפּגעאַרבעט, כּדי גוט מאַכן די צײַט, װאָס דײַן באַלעבאָס האָט דיר באַװיליקט אַראָפּנעמען פֿאַר דײַן ליכטיק קינד.

ניט פֿאַר דיר, בלומע, האָבן די הימלען געבלױט און די זון געליכטיקט; ניט פֿאַר דיר האָבן די שטערן שימערירט, פֿײגעלעך געטרילט; ביסט געװען אָפּגעריסן פֿון דער שײנער נאַטור, דײַן לעבן ־־־ אײנפֿאַרביק; אײַנגעטונקען אין דער גרױער נױט.

אָרעמקײט, נױט, זײַנען ניט תּמיד פֿרײדלאָז, אָבער אומעטיק און גרױ איז געװען דײַן לעבן, װי אַלץ װאָלט זיך צו דיר געקערט מיט דער טונקעלער זײַט. קעגן שיקזאַל האָסטו זיך ניט געװערט, װי אַ מאָל באָנטשע שװײַג, כאָטש האָסט געלעבט אין אַן אַנדער צײַט, האָט דאָך שױן אין דײַנע יאָרן אײן גרױסער טײל פֿון דער װעלט אױפֿגעהעלט. װען ניט די צעבושעװעטע חיה, װאָלט דאָרט דאָס לעבן נאָך ליכטיקער געװען... איך בין ניט געװען בײַ דײַן אומקום, שטײסטו פֿאַר מיר אַ לעבעדיקע און װי אַזאַ שטעל איך דיר אַ מצבֿה ־־־ אַ מאָנומענט פֿאַר דיר װאָס די װעלט האָט איר בײַם לעבן ניט געזונגען קײן לױב. ... און ניט אין די הימלען, פֿאַר כּסא־הכּבֿוד, פֿאַר די גאָלדענע ‫מלאָכים, דערמאָן איך דיך, פֿאַרגעסענע בלומע! נאָר פֿאַר די מענטשן פֿון דײַן מין, פֿאַר די מענטשן פֿון אַן אַנדער צײַט!