BIBLIOTHECA AUGUSTANA

 

Hynek z Poděbrad

1452 - 1492

 

Májový sen

 

Zdroje:

Hynek z Poděbrad, Májový sen,

Veršované skladby Neuberského sborníku

ed. Zdeňka Tichá, Praha: Československá akademie věd, 1960

Faksimile: Neuberský sborník, konec 15. století (Manuscriptorium)

 

___________________________________________________________________________

 

 

 

Májový sen

 

[68r] [zlomky textu na utrženém listu]

……………………………

……………………………

……………………………

……………………………

……………………………

……………………………

……………………………

……………………………

……………………………

……………………………

a…

a…

czo…

vsse…

jakozto…

ti kteří …

bylo by …

kto by …

aneb …

mohl …

……………………………

……………………………

[68v]

[zlomky textu na utrženém listu]

……………………………

……………………………

……………………………

……………………………

……………………………

……………………………

……………………………

……………………………

……………………………

……………………………

……………………………

…em

……………………………

……………………………

…i

…eseli

…dy měli

…y znělo

… zpievaní

… chtělo

……………………………

……………………………

 

 

[69r]tak s rozličným voněniem,

k tomu i s utěšeným zpívaniem,

že jest toho příliš dosti bylo,

by se to v samém ráji dálo.

Tak jsme všickni o to myslili,

bychom tuto věčně byli,

a brž i zjevně mluviec k tomu:

„Muož li býti kde veselejí komu?“

I pravili všichni, že nemuože.

Budiž tobě chvála z toho, milý bože,

žes nám dal v tomto světě radost,

ješto obživuje naši mladost,

jediné po smrti daj přijíti k milosti

a pojmi nás do věčné radosti,

tehdy bude všeho více než dosti.

Navrátím se k řeči této:

Když se jest počínalo léto

a všeliké koření již obžívalo,

všudy se již všecko zelenalo,

jakožto milý Pán Buoh zpuosobil

ten čas, jakoby se svět znova zrodil,

a jakožto měsíce máje vždy bývá,

[69v]kdež svět jako znova obžívá.

Toho přeutěšeného máje

jest na světě dosti ráje

od lidí i od všelikých zvířat,

od králuov, od pánuov i od knížat,

od ptactva i ode všech živluov,

i ode všech veselých, čistých časuov,

jakožto všichni lidé muožte znáti,

kteří veselého světa užíváte.

A tak při tom toho nynie nechám,

než příhodu svú poviem vám:

Když se byl ustal v kratochvíli,

a jiní se ote mne rozešli byli,

i jidech do pokoje svého,

když již tu nebylo žádného,

i lehnu do lože svého,

dosti bohatě ustlaného

kmenty, damašky i zlatohlavy.

Jakž doležech, poobrátiv hlavy,

a to k pravé (abych usnul) straně,

uda mi se spáti velmi náramně.

Tu poče mi se ve snách zdáti

 

[…]

[chybějící folia 69 bis r, 69 bis v, 69 ter r, 69 ter v,

69 quater r, 69 quater v v restaurovaném rkp doplněna

novým papírem]

[69_bis_v] [zlomky textu na utrženém listu]

 

…bie

…ila

[70r]tu mi jest hned ruky podala,

a podavši i přistúpila,

objavši mě mile i políbila,

a políbivši, takto mluvila.

Paní mluví:

„Teď jsi nynie se mnú, muoj milý, sám.

Přijde li kto, běda nám!

Hádaj, co by myslili sobě?

Vieť Buoh, že sem přišla k tobě

dobrým úmyslem, nebť věrně z srdce přeji,

a téhož se zase od tebe naději!“

„Ó, má najmilejší, krásná paní,

já sem se zapálil v tvém milování,

že hořiem právě jako v peci!

Prosím tvé milosti, rač se svléci

a lehnúti ke mně sem!

Pustím tě pryč přede dnem,

a ještě dobře před svítaním,

žeť já ty všecky přeraním,

ktož by tvé pověsti strážce byli,

žeť nic neustřehú, byť se zpadati měli,

[70v]a že budem zatiem kratochvíl míti,

jakž jedno sami budem chtíti.

Tu tepruv milost srovnáme s milostí,

a naobjímáme se do sytosti,

a budem veselé spolu ploditi,

i všecko, což sluší k milosti, pósobiti.

Nevzal bych za to jmění všeho světa,

budu li tě míti vedlé svého boka!

Protož svlec se a lehni, mé utěšenie,

chceš li, ať neumru ohněm pravého milovánie!“

Paní mluví:

„Ó, milý bože, blázna takového,

kteréhož sem zvolila za milého!

By byl múdrý, nikdy by o to nestál,

aby mi mú milú čest odjal,

kteréž sem svěřila jako ctnému,

a ne jako lotru všetečnému!

Že mě chceš lúpiti ze cti bez lítosti,

buď Bohu žel mé milosti,

kterúž sem já k tobě měla,

a tě ve cti věrně milovati chtěla.

A tys pak nestydatý člověk,

[71r]že chceš mi zkaziti muoj mladý věk,

neohlédaje se na mé urozenie,

i na mú krásu i na mé jměnie,

na mú víru i na mú čest,

kteráž mi nade všecko mila jest.

Nebo čemu bych já na světě byla,

když bych od tebe cti zbyla?

Již by má krása platila málo,

kdyby mi se tak dálo,

jakož tvé bláznovství žádá,

a mne cti mé zbaviti strádá,

ješto by mi žádným zbožím nenahradil,

když by mě toho klénotu zbavil,

to, což by mi vzal malú věcí,

by se chtěl pro mě den ote dne séci,

a mohl pobiti vešken svět –

když by mi vzal mé cti květ.

Tak by tvá žádost netrefná zpósobila,

že bych sobě i všem v ohyzdu byla

a s mála bych jednu věc učinila:

hned bych potud s tebú nemluvila,

nechajíci tě v tom ustlání,

[71v]aby uměl panny, paní

jinak ctíti, kterážť se svěří!

A s mála bych šla hned ze dveří

a potud tebe prázdna byla,

kdyžť jest má čest nemilá!“

Paní mládenec:

„Má najmilejší, proč tak mluvíš?

Div jest, že mě tú řečí nezabíš!

Toť na mě právě hrom zjasna udeřil,

že bych tomu byl nevěřil,

abych měl dojíti této trti.

Nadál bych se spíše smrti!

A aby měla mysliti sobě,

abych já měl tvú čest tobě

najméně čím zkaziti –

račiž mi, má milá, jistě věřiti,

že bych radši stokrát umřel,

nežli o to se pokusiti chtěl!

A nevím, proč mi blázny dáváš?

Však ty svú čest v své moci máš,

a té chovaj, jak ty koli ráčíš!

Proto věřím, že se nerozpačíš,

[72r]a své víry také nezměníš,

ani slov svých proměníš,

s kterýmiž jsi k loži přistúpila.

Však viem, že pomníš, cos mluvila.

Ač sem to rád velmi slyšal,

ale byl bych se prvé nadál

smrti náhlé, i nětco více,

než sem tě uhlédal před sebú stojíce,

tak přepěkné stvořenie,

pro něž sem již v utěšenie.

Takéť sem byl v strachu dosti

a to jest svědomo tvé milosti.

Protož prosím, nemysl toho,

činíš mi tím smutku mnoho!

A rač ještě poslyšeti,

coť chci tepruv pověděti:

Prosím, paní najmilejší,

jako tvuoj ten najvěrnější,

kohož ty pravíš, že v srdci máš,

že mi toho užiti dáš,

a nechajíc všeho zdráhaní

lehni, má najmilejší paní!

[72v]A lehni, mé najmilejší srdéčko,

lehni, má přepěkná ženčičko!

A lehni, má najkrazší ruože,

neb mé srdce bez tebe býti nemuože!

Svlec se a lehni, má holubičko,

a polež mnoho neb maličko,

to buď všecko již při tvé vóli!

A což ty rozkážeš koli,

dokudž sem živ, tak má býti,

co chceš koli, to budeš míti

ote mne, a nic jiného,

podlé vuole srdce tvého!

A toť připovídám tobě,

žeť tě na vieru beru sobě

do tohoto lože svého!

A jsem li syn otce ctného,

a k tomu pod svú ctí a věrú,

i na svú duši to já beru,

žeť nic nepřekazím proti tvé voli,

než tak se zachovám, jak kážeš koli!

A bychť měl i hrdlo ztratiti,

dokudž sem živ, praviti“

 

[…]

[chybějící folia 72 bis r, 72 bis v v restaurovaném

rkp doplněna novým papírem]

 

[73r]Mládenec mluví:

K tomu já svolich bez rozpači,

a řka: „Když tvá milost ráčí

mně věřiti tak mnoho,

lečť živ nebudu, zaslúžímť toho,

a k tomu se vše státi má,

čehož koli tvá milost žádá!“

A než tu řeč právě dokonach,

že ji hned nahú uhlédach,

tak, jakž ji mátě urodila.

Co jest tepruv pěkná byla!

Ani čítal, ani jakž živ vídal,

ani živý člověk kdy slýchal

o člověku takovém,

tak ušlechtilém a tak pěkném!

Žádný neumí vymluviti,

co jest krásy mohla míti:

od vrchu hlavy i všecko tělo

žádné vady na sobě nemělo.

Ni živého ani malovaného,

neviděl člověka takového

nižádný živý, ani také já!

[73v]Buď žel, že jest kdy smrtedlná!

Já sem myslil sobě tak,

že jest najevě, mysle však,

a nemoha dočekati, aby lehla ke mně,

div se srdce nerozpučilo ve mně

celú hořící milostí pravú,

vida tak čistú ženu, zdravú.

A když již lehnúti měla,

vokolo sebe všady pohleděla,

a řkúc: „Věčný, milý bože,

tohoto mého těžkého hoře,

že pro milost čest, krásu i své jmění

dávám v jednoho muže svěření!

Ale poněvadž pak miluji jeho,

nepyči kusa jednoho toho!“

Požehnavši se i vkročí do lože mého.

I počech ji objímati s ochotným líbaním,

s přeochotným přitiskáním;

ana mne vždy pamatuje,

kterak mne velmi miluje,

abych pomněl na její čest,

kteráž mi od ní svěřena jest!

[74r]A já vždy kdes pěkně mluvím,

a proto vždy svého hledím,

zda bych ji mohl kolena rozložiti,

a mezi ně se rychle vložiti,

že mi přijde na to slovo, jakož praví:

„Chceš li mému, má milá, zdraví,

ať neshořím jako v ohni,

tehdy v stranu svú nohú pohni!“

I zapru se svú nohú ze spaní,

že třeskne, jakož s hřímaní,

a psíček, kterýž pod ložem ležel,

lekl se toho, křikem zúpěl.

A já procítiv, na loži sedech,

vohlédaje se, hlavu zvedech,

a než sem ku paměti přišel,

pohleděch – a já podušku objal

a sedím s ní jako omámený,

pravý blázen otřeštěný!

Jakú sem měl ve snách žalost,

mohla by přijíti z toho zlost,

že jest to najevě nebylo!

Tak mi se srdce zarmútilo,

[74v]jako by mi otec muoj umřel.

I vstav z toho lože, pryč sem odšel.

A protož ktož chce vesel býti,

ten musí snóm nevěřiti.

A má li kto najevě pěknú ženu,

nedávaj ji v žádnú cenu

a věř jí jako příteli svému celému,

a člověku velmi přemilému!

Miluj ji a ona tě také milovati bude,

a žádnýť jí z toho nesvede,

žeť bude do smrti věrná tobě

a nedáť tě žádnému zhyzditi sobě.

Pakli kto ženě své nevěří,

ať stává s oštípem u dveří

a k tomu ať jí jej v hrsti chová,

ještě dosti činiti má,

aby ona neučinila,

což jest sobě umyslila.

Protož ktož chce vesel bývati,

ten má své ženě věřiti,

aby vida, učinil se toho nevida.

Ujmeš sobě mnoho smutka

[75r]a budeš vždycky vesel právě,

čině sobě všudy zdravě.

Na svém srdci i v myšlení

budeš míti utěšenie,

na tom světě velikú radost,

a na onom boží milost.

Rcemež všickni spolu amen,

ať nás nezže věčný plamen!